,,Školní hlášení! Všichni studenti nechť se neprodleně dostaví do velké haly! Opakuji! Všichni studenti do velké haly!" pozorně jsem rozhlasu naslouchal, i když jsem ve velké hale už dávno stál. Byl začátek roku a konalo se zde uvítací klání. Většina lidí se tu ani neznala a popravdě, já tu taky nikoho neznal. Jediný důvod, proč jsem se přihlásil na tuhle univerzitu je, že jsem chtěl zapomenout na svou minulost. Chtěl jsem se odpoutat od dosavadního života a nechat všechny bolesti odplout. Najednou do mě někdo zprudka vrazil. Zavrávoral jsem a pak jsem si všiml, že do mě vrazila snědší dívka a teď neomylně padala k zemi. Natáhl jsem se po ní, abych tomu zabránil.
,,Ah!" usmála se na mě děkovně. Úsměv jsem jí oplatil a pustil ji. ,,Omlouvám se! Spěchám do zákulisí. Dnes tu budu zpívat." řekla a oči jí přitom podivně zasvítili. Byla moc hezká.
,,Vážně?" snažil jsem se, aby to znělo, že mě to doopravdy zajímá. Přikývla.
,,Oh! Omlouvám se. Ani jsem se nepředstavila. Jsem Debbie Wings." natáhla ke mně ruku.
,,Daniel Terry." stiskl jsem jí ruku. Po tom, co jsem odešel do světa mudlů, jsem si změnil i jméno, protože pak bylo všechno lehčí.
,,Debbie!" nějaká postarší žena, která stála na podiu, divoce mávala naším směrem. Debbie jí zamávala nazpátek a pak se otočila zpět ke mně.
,,Už budu muset jít." pokýval jsem hlavou.
,,Tak hodně štěstí, Debbie." řekl jsem upřímně a nechal ji odejít.
Pak jsem asi půl hodiny poslouchal kecy zatuchlého dědy, který měl být ředitel. Pak konečně přišla na řadu vystoupení studentů. Po pár písních zpívaných klukama i holkama s falešnýma hlasama, přišla konečně na řadu Debbie. Nějak jsem si uvědomil, že jsem se na ní vlastně hrozně těšil. Doufal jsem, že ona tak falešně zpívat nebude. Stála před mikrofonem a očima klouzala po přítomných. Nezdála se ani trochu nervózní. Teprve teď jsem si uvědomil, jak pěkné má tělo. Měla na sobě přiléhavou šedou blůzku s límečkem a uplou černou sukni nad kolena. Pak se konečně rozezněla hudba a její tělo vydalo pár tančivých, lehkých pohybů.
,,Please, please forgive me,
But I won't be home again.
Maybe someday you'll look up,
And, barely conscious, you'll say to no one:
Isn't something missing?"
Už při prvním slovu mi došlo, že zpívá nádherně. Přímo čarovně. A to mi věřte, že tohle slovo nerad používám pro jeho hloubku.
,,You won't cry for my absence, I know -
You forgot me long ago.
Am I that unimportant...?
Am I so insignificant...?
Isn't something missing?
Isn't someone missing me?"
Všiml jsem si, že nejsem jediný, kdo je z ní tak unesený. Všichni na ni zírali a já cítil podivný klid. Jakoby mi něco říkalo, že všechno bude zase v pořádku.
,,Even though I'm the sacrifice,
You won't try for me, not now.
Though I'd die to know you love me,
I'm all alone.
Isn't someone missing me?"
Pak jsem se najednou dokonale ztratil ve svých myšlenkách a ona i její hlas odpluly daleko.
,,Hej!" drknul do mě někdo. Zatřepal jsem hlavou a podíval se do černých očí snědé dívky. ,,Tak co na to říkáš?" zeptala se dychtivě Debbie. Usmál jsem se.
,,Byla to nádhera." rozzářila se.
,,Chtěla bych ti představit mé přátele." popadla mě za ruku a táhla mě k východu z haly. Nic jsem nenamítal a navíc jsem si myslel, že znát tady někoho by mohlo být fajn. Zastavila se až mezi otevřenými dvoukřídlými dveřmi. Stáli tam dva kluci. Jeden z nich byl trochu vyšší než většina tady a tmavé vlasy mu zlehka spadaly na ramena. Pozoroval mě očima tmavšíma než má Debbie, ale nechyběla v nich prazvláštní jiskra. Nos měl trochu větší, ale za to měl plné rty. Když jsem si ho tak prohlížel trochu mi přišel jako mladší vydání Snapea. Okamžitě jsem si v duchu vynadal a zatlačil dotěrné vzpomínky tam, kam patří. Ten druhý mě ale zaujal víc. Měl milý úsměv a příjemný lesk v očích. Hnědé vlasy měl ostříhané na ježka a modré oči kontrastovaly se světlou pokožkou. Dokonce nám hned zamával na pozdrav. ,,Dami! Ede!" vykřikla a strhla mě před ně. ,,Chtěla bych vám představit mého nového kamaráda Daniela." řekla a trochu mě k nim postrčila. Hnědovlasý ke mně okamžitě natáhl ruku, kterou jsem mu stiskl.
,,Jsem Edward. Rád tě poznávám Danieli." usmál se na mě.
,,Dane." opravil jsem ho automaticky a otočil jsem se na černovlasého. Bez většího zájmu mě pozoroval a opíral se při tom o rám dveří. ,,Ty budeš Dami." natáhl jsem k němu ruku. Chvíli ji tiše pozoroval než se rozhodl mi ji stisknout.
,,Damien." opravil mě a já trochu zčervenal. Mělo mě napadnout, že je to přezdívka jen pro nejbližší přátele.
,,No.." vložila se do toho Debbie, protože si všimla mých rozpaků. ,,nepůjdem si teď někam sednout? Trochu si popovídáme." řekla zvesela a už nás postrkovala k hlavním dveřím pryč z univerzity. Trochu překvapeně jsem se ještě otočil zpátky k velké hale. Akorát nato, abych zahlédl na pódiu kluka s delšími blond vlasy. Oči se mi rozšířili, protože jsem v něm někoho důvěrně poznal. Jenže to už jsem byl donucen soustředit svůj pohled před sebe. Šel jsem s nima a bylo mi úplně jedno kde jsme. Pořád jsem myslel na toho kluka. To byl…ale ne nemohl…Malfoy?! nešel mi z hlavy. Přesvědčoval jsem sám sebe, že je to nesmysl a že to byl prostě jen někdo, kdo mu byl podobný. A tím jsem se taky nechal ukolébat.