Část první: -C-
4. 1. 2011
,,Proč ti říkal Pottere?" ptal se mě Ed po cestě do třídy.
,,Přezdívka." pokrčil jsem rameny.
,,A od čeho se odvozuje?" nevzdával to a já protočil oči.
,,Nevím." řekl jsem odměřeně a zasedl na své místo.
,,Vždyť je to jméno." zavrtěl hlavou a sedl si vedle mě. Nechtěl jsem mu nic vysvětlovat a proto jsem byl rád, že dorazila profesorka. A navíc to vypadalo, že tuhle hodinu nemusím dávat moc pozor, protože jsme zrovna měli práva a tím pádem i praštěnou profesorku, která si beztak bude celou hodinu vykládat svoje.
Když jsme pak vycházeli s Edem ze školního vestibulu na silnici, neustále se mě vyptával na mou minulost.
,,Můžu se s tebou vůbec kamarádit?" zeptal se mě najednou. Překvapeně jsem se zastavil.
,,Co?" na čele se mi usadila vráska, když jsem nechápavě pozvedl obočí.
,,No..jestli je to bezpečný. Abych se třeba nakonec nedozvěděl, že jsi mafián nebo tak." zasmál se a já se k němu nevesele přidal.
,,Víš..s tím ti bohužel nepomůžu." řekl jsem. ,,A ne; nejsem mafián!" dodal jsem rázně, když už to vypadalo, že se tváří nadmíru vítězoslavně. Poklesla mu ramena, ale pak se na mě zazubil.
,,Jednou na to přijdu!" sliboval mi hrdě. Když se na mě tak usmíval, pocítil jsem záchvěv kdesi v hloubi duše a došlo mi, že mi tím úsměvem hrozně připomíná Rona. Všechno se najednou zatočilo ve víru vzpomínek na mého zrzavého kamaráda.
,,Jednou budem nejlepší, kámo." tehdy jsem mu věřil. Když jsem ho poplácal po rameni a přikývl. Věřil jsem, že budem nejlepší. Jednou.
,,Myslela jsem, že spolu budeme navždy." její hlas mi zazněl v hlavě tak náhle, že jsem se zmučeně zastavil. Nevnímal jsem, že mi Ed něco říká. Ani to jak mi křečovitě svírá rameno. ,,Myslela jsem, že spolu budeme navždy." já si to myslel taky. Jak jsme tehdy mohli tušit, že se to tak zvrtne? Tehdy, když jsme spolu stáli na školních pozemcích a pozorovali zapadající slunce. ,,Přece sis nemyslel, že tě necháme odejít samotného?"
,,Upřímně, kámo, to bys byl blb." zvedl jsem oči a oni tam stáli. O něčem se spolu hádali. Udělal jsem k nim krok a v tu chvíli toho nechali a otočili se ke mně. Hermioně roztomile poskočily kudrlinky ve vlasech a Ronovi do čela spadl pramen ohnivé hřívy. Stáli tam a dívali se na mě. Spolu… Ne. Nestáli tam. Nebyl tam nikdo a já v poslední vteřině bezútěšného zoufalství zvedl oči k nebi. K modrému nebi bez jediného mráčku.
,,Musí tam být dobře." řekla to s děsivou nadějí. Musí. Znělo to až zoufale. Došlo mi jak hrozně bych chtěl všechno vrátit. Vrátil bych to, i když by to nic nezměnilo. Jen bych jim ještě něco řekl. Cokoliv. Dřív než přišla ta dusivá tma. Počkat… Tma…
,,Vstávej, princezničko." ozvalo se nade mnou. Zamžoural jsem do denního světla a snažil se zaostřit na postavu nade mnou. Světlé vlasy a kolem nich byla svatozář. Nejdřív jsem chtěl otevřít ústa úžasem, ale pak mi došlo, že přece nemůžu být v nebi, když mě bolí tak příšerně hlava. Párkrát jsem ještě zamrkal a zjistil jsem, že se nade mnou sklání Malfoy a blbě se šklebí. A ta svatozář bylo jen slunce, které momentálně zastínil hlavou.
,,Malfoyi. Co to..to už je ráno?" cítil jsem se trochu vyvedený z konceptu, protože si nepamatuju, že bych zval Draca k sobě domů a že by u mě spal. No a pak mi došlo, že vlastně vůbec nejsem doma, ale že se válím na lavičce v parku.
,,Jasně, Potty, ale ranní rozcvičku bych radši přeskočil, jelikož je čtvrt na čtyři odpoledne." uchechtl se doplnil svá slova významným mrknutím na hodinky. Všiml jsem si, že vedle něj postává Ed a tváří se trochu omluvně. Pokrčil rameny, když jsem se na něj tázavě zadíval, a prohrábl si vlasy. Posadil jsem se a Malfoye od sebe kousek odstrčil.
,,Co tu děláš?!" vyštěkl jsem, protože jsem si vzpomněl, co mě tak odrovnalo. Může za to on! Kdyby si to nepřifařil do mého života, nemusel bych vzpomínat! vztekal jsem se v duchu a mnul si přitom spánky.
,,No..popravdě sám nevím. Chtěl jsem zrovna skočit na autobus a jet domů, když jsem tě uviděl ve srandovně apatickém stavu, kdy jsi klečel na kolenou a čuměl do nebe. No a pak si omdlel tak…" zarazil se, když mu došlo, že trochu mele.
,,Hele." otočil jsem se na něj, protože mi došlo, že teď je vhodnej okamžik si trochu popovídat. ,,Nechtěl bys sis zajít do tý kavárny tady přes ulici? Chtěl bych si s tebou promluvit."
,,No.." zatvářil se trochu nejistě. ,,Další autobus mi jede až za dvacet minut, takže možná bych mohl…" koukl na hodinky.
,,Dobře. Já…nechám vás o samotě." vložil se do toho najednou Ed, protože mu asi došlo, že ani jeden nechcem, aby u toho byl. ,,Tak zítra." kývl mi na pozdrav a vzdálil se.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář