Část první: -E-
7. 1. 2011
Na hlasité zabušení jsem se prudce posadil. Všechny smysly jsem měl okamžitě zapojené ještě dřív, než jsem se skutečně probudil. Chvíli jsem jen seděl a ostražitě naslouchal, ale pak se zabušení ozvalo znovu a já se vyštrachal z postele. Než jsem si navlíkl kalhoty, mrkl jsem na hodiny; 07:16. Zabušení se ozvalo znovu. Rozespale jsem zívl a cestou ke dveřím jsem se snažil rukama upravit rozježené vlasy (naprostá zbytečnost). Otevřel jsem dveře.
,,Debb! Je sobota!" vyhrkl jsem, když jsem spatřil svojí usměvavou kamarádku na prahu svého bytu.
,,No tak, Dane. Ty víš, že to mě zrovna moc nezajímá." zašklebila se.
,,Co si to za mutanta? Spíš vůbec někdy?" mumlal jsem a lehkým gestem ji vyzval, aby šla dál. Vstoupila a u botníku si vyzula botky na štíhlém, ale ne moc vysokém podpatku.
,,Jasně, zlato, ale všeho po skrovnu." řekla vědoucně a nechala mě, abych ji pomohl z kabátku. ,,Takže tohle je tvoje doupě?" zeptala se, ale mě bylo jasný, že odpověď nečeká. ,,Děsná díra." ohrnula nos a když jsem po ni hodil neurvalým pohledem, zasmála se. Vedl jsem ji do obýváku.
,,Dáš si kafe, nebo…kafe?" nejdřív odložila svou kabelku na pohovku a pak teprve se na mě vesele podívala.
,,Jak jsi vtipný, po ránu." zašklebil jsem se. ,,Kafe bude fajn. Děkuju."
O pár minut později jsme seděli u stolu s šálky krásně teplé kávy.
,,Když už jsi mě vytrhla ze snění, tak mi aspoň pověz proč jsi tu." trochu si usrkla ze svého hrnku a rozhlídla se kolem.
,,Přišla jsem tě trochu víc odhalit." řekla tajemně. Bez jakéhokoli výrazu jsem na ni hleděl a pak se zatvářila poraženě. ,,No a zkusit na tobě svojí techniku "Lepší život za jeden den"." pozvedl jsem obočí. ,,Přišla jsem tě dát do kupy, ty troubo!" zasmála se. ,,Půjdeme na obrovský nákupy. Když jsi dělal kafe, trochu jsem se tu porozhlídla. Tvoje knihovna je zaprášená a skoro prázdná. Ty potahy, co máš na pohovce a křesle, jsou děsný a nevkusný. To samý platí i pro závěsy. V předsíni ti chybí věšák a botník máš moc malej. A taky ti tam chybí zrcadlo. A vůbec. Slyšel jsi někdy o koši na prádlo?" cukl jsem jedním koutkem rtu, což jasně vyznačovalo mé ironické Haha. ,,Dobře. Taky jsem se dívala do tvé ledničky a nechápu, jak tu můžeš přežívat s tím velkým NIC co tam máš. Nehledě na to, že jsi své návštěvě byl schopen nabídnout jen kafe. Víš, že čaj ti někdy udělá tisíckrát líp než kafe? Jo a co se týče tvého šatníku, tak ten jsem sice neviděla, ale to co nosíš na sobě je hrozný, takže pohled do jámy lvové si nejspíš můžu odpustit." už jsem otevíral pusu, abych něco řekl, ale zarazila mě. ,,Ještě jedna věc. Chybí ti tu květiny, zlato. Tvůj život je žalostnej a já se na to nebudu dívat." přepadl mě pocit, že bych neměl odporovat a tak jsem nakonec odevzdaně vydechl.
,,Fajn, ale nech mě se aspoň osprchovat." zvedl jsem se.
,,Jo, Dane!" ve dveřích mě zarazila. ,,V mé technice je jen jedno "ale". Všechno si platíš sám." což mě docela rozesmálo. ,,Co?!" zeptala se zaraženě, ale já jen zakroutil hlavou a odcházel do koupelny. ,,Hej!" uslyšel jsem ještě její křik. ,,Tak promiň, ale všichni, na kterých jsem tuhle techniku zkoušela, si ze mě chtěli udělat charitu!"
,,Jsem gentleman!" zakřičel jsem na ní se smíchem a pak jsem zavřel dveře a zalezl do sprchy.
,,Ještě je tu jedna věc, proč jsem za tebou přišla." ozvala se Debbie, když jsem chtěl zrovna přivrtat svůj nový věšák ke zdi v předsíni. Vydal jsem jakýsi zvuk a pak jsem začal vrtat. Když bylo věšák pevně na místě otřel jsem si ruce do kalhot a vešel za ní do obýváku. Stála na štaflích u knihovny a skládala mé nové knihy do polic.
,,A to je co?" zeptal jsem se. Neodpověděla hned. Teprve až když vložila poslední knihu na své místo, slezla nejprve ze štaflí a pak se na mě podívala.
,,Za pár hodin je večírek v tom klubu kousek od školy. Všichni počítají s tím, že přijdeš. Bude tam i hodně lidí ze školy. Docela dobrá příležitost, ne?" prosebně se na mě zahleděla. Kdybych odmítl, určitě by řekla, že jsem nevděčný po tom všem, co pro mě udělala a tak jsem jen neochotně přikývl.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář