Prožít to spolu...
Bylo to drtivější, než si původně myslel. Rukou si sevřel hruď v místě, kde měl srdce. V místě, kde mu právě něco umíralo. Tak děsivě to bolelo. Až se celý roztřásl. Po tvářích mu samovolně uteklo pár bolestných slz a možná, že spolu s nimi utekl i poslední zbytek smyslu jeho života.
Nechtěl to vědět. Nechtěl vědět, proč se cítí, jako by mu právě vzali jedinou naději na lepší svět.
,,Harry…“ ozvalo se za ním tiše. Ani na chvíli nezapochyboval, kdo právě promluvil. Ale moc bolestivě si uvědomoval realitu. Věděl, že to nebylo skutečné. Přesto se pomalu otočil…
Stalo se to před dvěmi lety. Stáli bok po boku – čelem k smrti a nebylo nic víc, než touha přežít. A oni přežili. Spolu. A to byl nejspíš ten zlom. Kdy mu vstoupil nenávratně do hlavy. Způsobil tam takovej chaos, že pomalu nevěděl, kde mu hlava stojí…
//
Harry seděl v zahradě za hradem (to slovní spojení je šílený). V těhle pozdních hodinách tu nebyla jediná noha, takže měl aspoň klid. Potřeboval ho. Hrozně moc. V poslední době měl v hlavě příliš mnoho vzpomínek. Sledoval vodu v malé fontánce, u které se usadil. Její hladina se jemně vlnila, jakoby se snažila ho přesvědčit, že i zlé časy bolesti jednou takhle odnese pár malých vlnek. A co mi potom zůstane..? Zeptal se v duchu. Voda se zvlnila ještě o trochu víc, jakoby jeho otázku slyšela, ale jinak mu neprozradila vůbec nic. Uchechtl se. Jsi jenom voda. Tváříš se moudře, ale přitom v sobě schováváš jen pár obyčejných vodoměrek a slizkých chaluh. Matně si uvědomil, že na školní pozemky už dávno padla tma. Až když si všiml, co mu chladná voda odhalila, zvedl hlavu. Na nebi se skvělo tisíce hvězd a vypadali až nepřirozeně nádherně. Ale ta nádhera ho zabolela. Svým způsobem ho uvnitř zraňovala. Možná ho jen bolelo to, že se na ně dívá sám. Ale tak to přece chtěl, nebo ne?
,,Máš rád tmu, Pottere?“ trhl sebou, když uslyšel protivný hlas. Ani se však na svého nového společníka nepodíval.
,,Co chceš, Malfoyi.“ měla to být otázka, ale znělo to příliš vyčerpaně. Blonďák neodpověděl jen si sedl kousek od něj a taky zvedl oči k nebi. Chvíli bylo ticho a pak tedy Harry promluvil: ,,Tma je falešná a pomíjivá. Když se v ní potřebuješ schovat, zmizí a vymluví se na světlo. Nejdřív se bude tvářit přívětivě a konejšivě, a nakonec tě sevře v chladivém náručí nicoty a nechá tě vykrvácet.“ vydechl. Ani nevěděl, proč se s ním baví. I když si navzájem zachránili život, jejich vztah se moc nezměnil.
,,Přesto všechno se jí nedokážeš vzdát, co..“ Draco pohnul hlavou a očima mu přejel po tváři. Mladý kouzelník vedle něho jen pokrčil rameny.
,,Nemám na výběr. Jsem přeci hrdina..“ Malfoyovi ale neunikl ten zahořklý tón obalený kolem posledního slova.
,,Vždycky jsem si myslel, že jsi ubožák, Pottere. Nikdy jsem si ale nemyslel, že je to tak vážný.“ odfrkl si posměšně. Harryho to bůhví proč navztekalo. Prožít to spolu… To bylo jediné, na co si v tu chvíli vzpomněl. Vyskočil na nohy a bez rozmyslu tasil hůlku.
,,A já tě vždycky nenáviděl! Někdy se chováš jako malá rozmazlená holka, který maj všichni plný zuby!“ prskl. Blonďák si ho jen změřil pohledem a vůbec se neměl k tomu, že by se bránil. Jeho hůlka zůstala v hábitu.
,,Že to říkáš zrovna ty. To ty jsi ten slavný Harry Potter; Chlapec, který přežil. Milovaný a obdivovaný. Až je mi z toho na blití.“ zašklebil se. Harryho štvalo, že Malfoy nemá v ruce svou hůlku. Že nepřijal jeho výzvu k souboji. Urazilo ho to a rozvztekalo ještě víc.
,,Když se nechceš rvát čestně, jako kouzelník, tak potom se zachovej aspoň jako chlap!“ odhodil svou hůlku a vrhl se na něj. Ani sám nevěděl, co mu chtěl udělat, ale nakonec ho povalil do studené vody ve fontánce, na jejímž kraji seděl. Ucítil, jak se Draco pod náporem ledový vody jemně zatřásl, ale jinak pořád nehnul ani prstem. Harry ho navztekaně popadl za límec u hábitu a nešetrně s ním třásl. ,,Proč se nebráníš?! Proč se mi snažíš dokázat, že jsem nula?! Tak sakra něco dělej!“ zařval a vzteky mu z očí vytékaly slzy. Možná smáčely Malfoyovi tváře, ale stejně tak možná spadly mezi ty malé bezstarostné vlnky, které se po jejich vpádu rozutekly. ,,Jednej jako muž!“ zakřičel z posledního dechu a už ho chtěl udeřit. Jenže to se blonďatý chlapec s ocelovýma očima konečně rozhodl pohnout. Popadl ho za zápěstí a jediným ladným pohybem se útočící chlapec ocitl ve vodě pod ním. Chvilku sebou cukal, ale pod náporem jeho těla to dlouho nevydržel.
,,Možná…,“ začal a zkoumal jeho zvlhlé oči. ,,kdybys na chvíli přestal hystericky ryčet, došlo by ti, že jsem sem nepřišel, abych se s tebou pral.“ Harry hledal v jeho tváři další náznak výsměchu, ale jeho mimika byla jakože ani nebyla. Dokonce zapomněl myslet i na to, že mu destruktivně drtí zápěstí. ,,Prožít to spolu…“ zamumlal nakonec blonďák. Chlapec pod ním ztuhl. A zimou to nebylo. ,,Změnilo se toho víc, než jsme si chtěli za celou tu dobu přiznat.“ na chvíli se odmlčel a jediné co bylo ještě slyšet, byl život, který pomalu plynul a připomínal všem, že jejich čas se krátí. ,,Když jsme tam tehdy stáli a já se ti díval do očí, viděl jsem tam vlastní smrt. A tys věděl na co se dívám. Tehdy jsi mi řekl…“
,,To co vidíš nejsi ty. To je tvůj strach. Možná teď vzduch ztěžkl a všichni vědí, že zítra bude listí krvavé, ale ta krev nebude tvoje. To nedovolím…“ dořekl za něj Harry tiše a díval se přitom na nebe. Bylo zvláštní říkat znova to, co už jednou řekl, když myslel, že umře. Na tváři ho zlehka pošimraly prameny blonďatých vlasů. Za hlasitého šustění vlastního promočeného hábitu se po blonďatém chlapci natáhl a křečovitě ho sevřel v objetí plném zoufalé bezmoci. ,,Je to za námi, Draco. Tak proč se pořád nemůžu nadechnout?!“ zaúpěl a zabořil svou hlavu do Malfoyova mokrého svetru. Ucítil ve vlasech jeho štíhlé prsty a tak se k němu ještě víc přimkl.
,,On přesto odešel. A kdož se rozhodl kráčet v jeho stopách, kráčel osamělý…“ zamumlal Malfoy. ,,Je tu chladno, vrátíme se do hradu.“ řekl nakonec a pomohl Harrymu vstát. Společně se vydali k obrovské otevřené bráně a když vcházeli do mohutného chřtánu Bradavic, bylo to jakoby vešli do dveří, ze kterých už není návratu.
O pár týdnů později už seděl zase u fontánky, tak jako každý den. Hleděl na stmívající se obzor a čekal. Čekal na něj. Na to až se bude moci schovat v jeho náručí. Až bude vdechovat vůni jeho těla a poslouchat tlukot jeho srdce. Až se konečně utopí v jeho bezedných očích a všechno zmizí. A najednou nad ním stál. Hrozivě jako mrakodrap a přitom se v jeho stínu cítil tak bezpečně. Jemně chytil jeho obličej do dlaní a lehkým gestem ho donutil vstát. Pak ho sevřel a vyhledal jeho rty. Ten polibek byl jiný než všechny, které dosud od Draca dostal. Bylo v něm příliš emocí, které ho sevřely v drtivě pěsti hrozné předzvěsti.
,,Harry…“ odtrhl se od jeho rtů. Jenže ten ho dalším zoufalým polibkem umlčel.
,,Prosím, neříkej to, Draco. Zůstaň se mnou.“ zaprosil.
,,Můj otec uprchl z Azkabanu a já budu ten, kdo ho tam dostane zpátky.“ řekl pevně a Harryho slova přešel bez povšimnutí. Na to mladý kouzelník v jeho náručí zavzlykal.
,,Já tu nechci zůstat sám. Prosím neodcházej.“ otíral si uslzené tváře do jeho hábitu. Malfoy ho popadl za ramena a odtáhl ho od sebe.
,,Nebuď jako malej, Pottere.“ protáhl jízlivě. Harry věděl, že mu chce dodat odvahu, ale on už žádnou neměl. Bez něj ne. Chtěl ho ještě přemlouvat. Zadržet ho co nejdéle, ale hned co to dořekl, tak se otočil a odcházel. Jeho hábit za ním zlověstně vlál a mával Harrymu na rozloučenou. Sledoval ho, dokud nezmizel ve tmě a pak zoufale zavyl. On přesto odešel. A kdož se rozhodl kráčet v jeho stopách, kráčel osamělý…
//
Dnes tu stojí jako prázdná bytost. Když přišli a řekli mu, že Malfoye zabil jeho otec po cestě do Azkabanu a znova uprchl, věděl přesně, jaké je nyní jeho poslání. Dosáhnout spravedlnosti, po které toužil člověk, jehož miloval víc, než všechno živé na celém světě. Oni to prožili spolu a to je víc, něž by mohl někdo říct. A tak věděl, že když se teď otočí po hlase, bude vědět, že je naprosto svobodný od všech ničivých pocitů lásky. Měl pravdu. Nebyla to skutečnost. On tam nestál a jeho ocelové oči mu neříkali promiň. Vidina jeho sametových vlasů a představa hlubokého hrdelního hlasu se rozplynula s poryvem podzimního větru. Harry zakroutil hlavou, až se mu hnědě vlasy vesele zatřepotaly kolem hlavy, a rozešel se daleko do temného světa. On přesto odešel. A kdož se rozhodl kráčet v jeho stopách, kráčel osamělý…
Parada
(Karin, 11. 2. 2020 13:17)